Každý správný muž...

Před lety uspořádal prestižní magazín Forbes anketu, v níž měli respondenti vyjmenovat několik vynálezů, které nejvíce ovlivnily život lidí na Zemi. Kromě ohně a kola se nejčastěji objevoval právě nůž. Doprovází nás už od nejstarší doby kamenné, kdy náš prtaprapradědeček objevil, že šutrem, který drží v pěsti se dá dobře nejen mlátit, ale jestliže s ním bouchneme do něčeho tvrdšího a nástroj se rozbije, lze využít jeho ostřejší odštěpky k řezání či škrábání. Kámen se totiž nabízel spolu se dřevem a kostmi jako první k obrábění a využití. Vzhledem k tomu, že je tvrdší, odolnější a můžeme s ním zpracovávat ostatní používané suroviny, vyhrával v oblibě a použití na celé čáře.

Populární pazourek

Pochopitelně se ne každý kámen ke zpracování na řezný nástroj hodí. Ovšem třeba takový obsidián v praktických testech obstál a dodnes je využíván pro výrobu výjimečných nožů a v moderní medicíně. Jako chirurgický nástroj je totiž ideální pro jemnou práci, skalpely z něj jsou ostřejší než ty z nejlepší oceli, které se pod elektronkovým mikroskopem jeví jako zubaté. Řez obsidiánovým skalpelem je tak vůči tkáni šetrnější a lépe se hojí.

Nejstarším způsobem, jak opracovat kámen, je štípání. Lze jím opracovat do výsledného ostří prakticky všechny nerosty, které se lámou lasturnatě. Tomu vyhovuje obsidián i pazourek. Ten se stal nejrozšířenějším materiálem, z něhož první ostří vznikala. Dělo se tak od nejstarší doby kamenné v archeologické kultuře označované jako oldovan a hlavním nositelem dovednosti upravit hrubý valoun tak, aby měl ostré hrany, byl člověk zručný - Homo habilis.

Nejstarší nálezy této kultury pocházejí z Afriky z doby před více než dvěma a půl milionem let. Opravdového mistrovství dosáhli naši předkové ve střední době kamenné, což na našem území představuje období před 10 000 až 7000 lety. Z mineralogického hlediska se jedná o kryptokrystalickou odrůdu křemene. V Evropě se vyskytuje především v křídách na pobřeží La Manche nebo Baltu, v Pařížské pánvi či anglické Grimes Graves.

Při úderu na pazourek se z něho odštípne část a její velikost můžeme řídit nakláněním pazourku, a tedy směrem, kterým úder vedeme. Přesněji můžeme pracovat tak, že použijeme klín a teprve na něj budeme bušit. Získané ostří je kvalitní, ale velice křehké a zničí ho každé, byť i drobné páčení. Kromě nožů lze z pazourku vyrobit hroty k šípům či oštěpům, sekery i srpy.

Jiným tradičním materiálem je už zmíněný obsidián. Jedná se vlastně o prudce zchlazenou lávu například při výronu žhavé hmoty do moře, kdy během rychlého tuhnutí nestačí krystalizovat. Vzhledem k tomu, že opracovaný kamenný nůž sice dobře řezal, zato se však špatně držel, bylo vhodné upevnit ostří do měkčího, ale houževnatějšího materiálu. První nože a dýky odpovídající dnešním představám byly na světě.

Od kamene k železu

Přestože se obrábění kamene ještě více zdokonalilo v mladší době kamenné, kdy technika broušení a vrtání umožnila produkovat daleko praktičtější nástroje, nový materiál, který se k výrobě začal používat, kámen rychle vytlačil. Oním materiálem byla měď. Z neolitu se tak na několika místech světa, kde se měď vyskytovala a kde ji také dokázali zpracovat, stal eneolit - doba měděná.

Sama měď však není příliš tvrdá a bylo nutné ji upravovat – nejdříve tavením, později přidáním dalších kovů - zušlechťováním. Vznikl tak bronz a z doby měděné se stala doba bronzová. Za bronz označujeme slitinu mědi s jinými barevnými kovy obecně s výjimkou zinku (s ním vzniká mosaz), ale obecně je bronz slitina mědi s cínem. Počátek doby bronzové se podle zvládnutí technologie výroby v různých oblastech světa liší, v oblasti Mezopotámie to bylo před 5000 lety, ve střední Evropě tak označujeme období mezi 1800–800 lety př. n. l.

Po ní nastupuje doba železná (dělíme ji na starší a mladší), kterou počítáme zhruba od 15. století př. n. l. v Malé Asii až po přelom letopočtu. Díky kovu bylo možné nůž daleko lépe tvarovat a kromě čepele broušené buď jednostranně, či oboustranně (dýka) opatřit polotovar takzvaným řapem, s nímž bylo snazší nástroj vsadit do rukojeti. Různě zpracovaný kov výrobě řezného nástroje dominoval prakticky až do minulého století, kdy se objevily další materiály: titan, plast a keramika.

Titan má výhodu v odolnosti a lehkosti, navíc nekoroduje. Nelze ho ovšem zakalit na patřičnou tvrdost. Zatímco plast je vyhrazený zejména pro příborové nože k jednorázovému použití a pro paluby letadel, keramika se čím dál častěji objevuje v našich kuchyních a ve výzbroji pyrotechniků. Tvrdost je hlavní výhodou keramiky, vlastně oxidu zirkoničitého (ponejvíce) s přídavkem materiálů, které zmírňují onu příslovečnou křehkost, ponejvíce s přidáním yttria.

Na desetibodové stupnici tvrdosti dosahují keramické nože až 8,5, zatímco ocelové o dva body méně. Nepřítelem těchto nožů je ale mráz, páčení a náraz a také pracovníci bezpečnostních agentur, protože se na běžných typech skenerů užívaných třeba na letištích prostě nezobrazí. Proto se do nich při výrobě přidává materiál, který tomuto zneužití zabraňuje. Naopak v oblibě je mají pyrotechnici, protože nevodí elektřinu, a nespojí tak nakrátko okruh v záludných náložích.

Magie kolem oceli

Během svého vývoje získal nůž nesčetně podob. Z pazourkové čepele vsazené pomocí tmelu do kosti se vyvinuly mačety, skalpely, zavírací nože, bajonety, tesáky; galský sgian dubh či kukri nepálských Ghurků, sikhský kirpan a finský puukko. Navíc se nože v poslední době staly předmětem sběratelské vášně a řemeslo nožířů i kovářů doznává renesance.

K výrobě se používají nejkvalitnější materiály, ať už na čepele, či rukojeť. Moderní jsou vzhledově staré, vracejí se třeba čepele z obsidiánu a hitem mezi surovinami na rukojeť je mamutovina. Co vede k takové rozmanitosti? Specializace a v neposlední řadě výtvarné cítění. Ocelí různého složení je velké množství a některé společnosti specializované řadu let na jejich výrobu přísahají na vlastní, patentovaná složení.

Proslulé švýcarské armádní nože se například vyrábějí z oceli s obchodním označením Dauphinox, která kromě železa obsahuje ve větším množství chrom a ve zlomcích procent také uhlík, mangan, křemík a molybden. Samozřejmě že konkurence tohle může rozborem materiálu čepele zjistit, ale těžko se doví způsob jejího kalení.

Jiná slavná společnost, americká Spyderco, na své nejznámější modely používá ocel VG-10, která obsahuje kromě chromu, molybdenu a uhlíku také vanad a kobalt. Známé jsou také nože Sandvik, především z použití v kuchyni. Vyrábějí se z oceli 13C26 s nízkým obsahem uhlíku, zato velkým podílem chromu. Při výrobě čepelí je ocel zahřáta na jedenáct set stupňů při takzvané austenitizaci, pak kalena, mražena na minus sedmdesát stupňů, dále pak žíhána, a výsledkem celé této složité a komplikované procedury je, že struktura materiálu má nesmírně jemné zrno, a čepel z něj tudíž i jemné a odolné ostří.

Dva jsou lepší jednoho

Samostatnou kapitolou je pak ocel damascénská (také damašková či damasková), u níž nelze precizovat složení, protože není homogenní, ale skládá se nejméně ze dvou druhů oceli, které jsou spojeny takzvaným kovářským svařováním. Výsledek má při vhodné volbě vyhledávané vhodné vlastnosti použitých materiálů – při nejčastější kombinaci houževnaté nízkouhlíkové oceli a oceli tvrdé s vyšším obsahem uhlíku bude výsledná čepel jak houževnatá, tak zároveň tvrdá.

Tuto metodu ovládli v Indii už v době železné zhruba v 1. tisíciletí př. n. l. Odtud se znalost této techniky šířila do Evropy přes obchodní centrum Damašek, odtud tedy i její název. Metodiku se naučili i vikinští zbrojíři, později španělští, němečtí i angličtí. Nejdokonaleji ovšem tuto metodu skutí (suminagaši) zvládli mečíři japonští. Dnes se moderní nožíři k výrobě damascénské oceli vrátili, mnohdy je ale vzor pouze napodoben leptáním...levné napodobeniny z Pakistánu nebo Číny.

Využít spojení dvou ocelí s různými vlastnostmi ke zlepšení kvality čepele lze i jinak než u damascénské oceli. Majitelé některých značkových nožů (například od společnosti SOG nebo Fällkniven) se mohou setkat s ocelí San Mai, což není jedna jediná ocel, ale sendvič. V jeho středu je jádro z vysoce pevné oceli, a to je pak obklopené z obou stran ocelí houževnatou. Taková čepel pak nejen drží ostří, ale zároveň pak odolává namáhání v ohybu.

Jeden z nejstarších nástrojů, které provázejí lidstvo od jeho batolecího věku, se vyvinul z kamenné štěpiny ve vysoce sofistikovaného pomocníka. Zatímco nebývá zvykem, že bychom s sebou nosili oštěp, mlat nebo luk a šípy, na nůž velká část populace nezapomíná...

Tisíce možností

Nůž byl vždy nejen nástrojem, ale i jakýmsi odznakem. Saský scramaseax ze středověké Anglie byl zároveň viditelným důkazem, že jeho nositel je svobodný muž. Ostatně dodnes se říká, že každý správný muž má mít u sebe nůž, což je až na provozovatele letecké dopravy poměrně uznávané pravidlo.

Nebudeme se zabývat noži kuchyňskými, i když ty se nám pochopitelně dostanou do ruky nejčastěji. Možná, že jsme někoho navnadili povídáním o damascénské oceli, ale poměr cena–výkon nás asi přesvědčí, že brát s sebou na výlet kudlu za pěkných pár tisíc se nemusí vyplácet. Cirkusový vrhač nožů bude mít asi jasno, a stejně tak příslušník speciálních jednotek SAS. Ti ostatní se rozhodnou, na co nůž budou potřebovat a kam ho chtějí nosit.

Můžou si vybrat z doslova nepřeberného množství nabídek. Nůž zavírací, vyhazovací, vystřelovací nebo s pevnou čepelí? Otevírání jednou rukou, gravitační či raději motýlka? Prodlužovací, který v zavřené formě slouží k přesnější práci, jako je například stahování zvěře, a v otevřené se dá použít místo tesáku? Dobrá, tohle jsme si ujasnili.

Z čeho má být čepel a kolik hodláme investovat? Jestliže se s nožem nebudeme probíjet přes drátěné zátarasy nebo porcovat bizony i s kostmi, vystačíme si s tvrdostí oceli do šedesáti stupňů zkoušky tvrdosti podle Rockwella. Značí se HRc a solidní firmy by ji u svého výrobku měly uvádět. Ty také uvádějí záruku a vypočítávají případy, na něž se vztahuje. Nebojte se, že nepoznají, jak se třeba se zlomenou čepelí zacházelo. Místo lomu prozradí téměř všechno. S tím bude souviset i péče o tohoto všestranného pomocníka.

Často se musíme rozhodnout mezi vysoce korozi odolným materiálem a tím, který se dobře brousí. V druhém případě je potřeba nůž pravidelně čistit a ošetřovat. Je pravda, že se v poslední době rozšířily nože s teflonovou ochranou. Ta pochopitelně nechrání ostří samotné a při exponované práci s nožem se snadno poškodí. Pak už zbývá sáhnout hlouběji do kapsy a pořídit si čepel s povlakem nitridu titanu.

Jak si nůž zničit

Když máme i tohle vyřešeno, budeme se zaobírat delikátnější záležitostí, a tou je tvar čepele. Jen u loveckých je jich spousta, od zavazáku pro záraz postřelené zvěře přes téměř univerzální „bowie“ s konkávní špičkou až po odolný drop-point tvar čepele. Speciální čepel mají již zmíněné finské nože puukko, oblíbené i u našich rybářů. Nůž nemá záštitu, která chrání ukazovák, aby nesjel na ostří, protože není určen k bodání, ale k řezání, především pak k filetování ulovených ryb.

Většina z nás se spokojí spíše s lanšmítem nebo tuňákem ve vlastní šťávě a bude mít raději u nože otvírák na konzervy. S tím souvisí i úprava ostří. Oblíbené pilovité pomůže při tiché likvidaci nepřátel, kterým působí vskutku hrozná zranění. Nevydáváme-li se pravidelně do protivníkových pozic, abychom mu způsobili co nejvíce škod, či naše role zálesáka nespočívá v krájení chleba pro celou osadu, bez zoubkovaného ostří se raději obejdeme.

Při normální práci způsobí více škody než užitku, nesnadno se udržuje a ještě hůře brousí. Někteří výrobci to řeší nabídkou dýky (například Kershaw – Amphibians) jedním ostřím rovným a na druhé straně „serration“. Všimněme si raději, zda je ostří broušeno při čelním pohledu do čistého V (málokdy), nebo zda jsou boky „véčka“ vypouklé či vpadlé. V souvislosti s tvrdostí či houževnatostí použitého materiálu nám tvar napoví, jak bude ostří odolné i jak ho budeme muset brousit.

Tahle zdánlivě snadná činnost se skrývá v pozadí nejednoho zničeného nože. Jestliže se něco takového chceme naučit, vzpomeňme si, že třeba nabroušení legendárních japonských mečů vyžaduje přípravu rovnající se téměř rituálu při vstupu do kláštera a každý pohyb při broušení musí být veden po kaligrafické linii. Neumětelství se v lepším případě vymstí poškrábáním čepele.

Ne všechny způsoby se také hodí ke každému noži. Brousíme ocílkou (to se nehodí například pro lovecké nože), brusným kamenem či množstvím více či méně vhodných pomůcek, které čím levnější jsou, tím také pro ostří nebezpečnější. Je tedy – nechceme-li svěřit nůž odborníkům – lepší si pořídit celý brusný systém, který nám pomůže udržet patřičný úhel broušení. Jinak je lépe se vrátit ke štípání pazourku.

Ne vždy se nám na první pokus podaří vybrat nůž, který nám bude ve všem vyhovovat. Bude to možná tím, že od něj chceme něco, na co není určený, s loveckým nožem házíme na terč nebo se snažíme opravit elektrické zařízení, zavírákem krájíme pecen chleba. Chyba je pak v nás a nejsnadněji ji napravíme, když si pořídíme na základě už nabytých zkušeností jiný.

Speciální nože, speciální zvyky…

Sgian dubh

Nůž, bez něhož se neobejde nikdo, kdo se chce slavnostně obléknout při společenské příležitosti v Edinburghu a blízkém okolí. Zastrkává se do podkolenky na pravé noze, tedy spíše za podvazek, který tu podkolenku drží. Původ nože je odvozen od dýky, která se nosila v podpaží. Název nebo alespoň část „dubh“ se překládá jako černý, ale zároveň má i význam skrytý. To znamená, že nůž v podkolence měl být utajen před případným protivníkem a vytažen v případě nejvyšší nouze.

Staří Skotové si ho nechávali pro jistotu i při návštěvě v cizím domě, kdy ostatní zbraně musely zůstat u vchodu. Ovšem každý, kdo dnes potká Skota v kiltu, počítá s tím, že skrývá nůž. Dnes už je někdejší nůž na stahování ovcí spíše určitou atrapou, víceméně vyšperkovanou. Čepel neslouží k řezání, ale k tomu, aby na sobě nesla gravírování, podobně jako rukojeť bývá opatřena například erbem nositele. Ostatně nosit opravdový nůž místo repliky je na mnoha místech zakázáno.

Kukri

Mnozí odborníci se domnívají, že nejodvážnějšími bojovníky na světě jsou nepálští Ghurkové, kteří již tradičně slouží v řadách britské armády. K jejich výzbroji neodmyslitelně patří nezvykle zahnutý nůž kukri, jenž je v rámci vojenských předpisů uveden už v roce 1837. Jeho historie ale sahá až někam před počátek našeho letopočtu a tvar jeho čepele i rukojeti je plný symbolů a významů.

V jedné upanišádě se mluví o mysli, která se – osvobozena od smrti – stala Měsícem. Právě srpovitá čepel má toto nebeské těleso zpodobňovat. Malý, půlkruhový výřez s výstupkem, v němž laik vidí místo pro odkapávání krve, zase symbolizuje spojení Měsíce a Slunce, které můžeme vidět i na státní vlajce Nepálu. Není to jediná symbolika. Jde také o spojení ženského a mužského principu, falu boha Šivy a klitorisu bohyně Kálí.

Tři prstence na rukojeti pak znázorňují tři fáze putování Slunce, a to východ, zenit a západ, a trojka také symbolizuje boha Višnua, který je i bohem Slunce. Hlavice rukojeti je pak „božím okem“.

Kirpan

Je pět věcí, pět kakkar (povinností), na něž nesmí žádný pravověrný sikh zapomenout a musí je dodržovat. Je to na přikázání desátého guru Gobind Singha. Patří k nim keš, tedy nikdy nestřihané vlasy a vousy, kara, kovový náramek na znamení určení sebe sama, kratší kalhoty kukčha jsou znamením bdělosti, dřevěný či slonovinový hřeben kangha jako symbol čistoty a meč kirpan na ochranu chudých a nemocných.

Dnes se ovšem z meče stala dýka či dokonce nůž, který lze bez porušování předpisů nosit sebou. Dokonce i ochranka na některých letištích přimhouří oči, pokud u sikha vidí najednou všech pět znaků pravověrnosti. Kirpan má sloužit pouze k obraně – tedy nejen vlastní osoby, ale proti bezpráví, ať se děje komukoli. Aby takový sikh rozeznal, kdy tak má učinit, musí nejdříve žít životem světce, než se stane vojákem. Ti, kteří žijí v Evropě nebo Americe, nosí kirpan s čepelí dlouhou jen devět centimetrů a odmítají ho označit za zbraň.

Autor: IVAN VERNER

Zdroj: MF Plus
Foto: fotobanka Profimedia