TEXT A FOTO: Martin Dlouhý  www.koktejl.cz

Ačkoliv Mikulášovicemi, městečkem v Českém Švýcarsku nedaleko německých hranic protéká pouze malý potůček, pochází odsud nejznámější rybička, kterou Češi a Slováci znají. Ovšem marně byste ji hledali v místních vodách, leda by ji tam někdo ztratil. Mikulášovická továrna Mikov je totiž stovky let vyhlášená výrobou nožů a jejich rybička je originál, který si získal nejen dětská srdce několika generací. Nahlédneme-li do historie, zjistíme, že nožíři a výrobci nůžek sídlili v Mikulášovicích již v 18. století a svou šikovností byli v Evropě známi. Nožířství bylo vážené a mikulášovičtí mistři vyráběli nejen nože všech tvarů, ale též bodné a sečné zbraně nebo břitvy.

Šikovného obchodníka Ignaze Röslera úspěšnost mikulášovických nožířů přivedla v roce 1794 k myšlence založit první místní továrnu na výrobu nožů. Nejprve zaměstnával okolo stovky pracovníků, ale během prvních dvaceti pěti let se tento počet zdvojnásobil. To svědčilo o hospodářské úspěšnosti podniku, který v té době byl „pouze“ vesnickou fabrikou, Mikulášovice byly na město povýšeny až o skoro sto let později Františkem Josefem I. Jak šel čas, byla většina občanů Mikulášovic a blízkých obcí s výrobou nožů provázána buď přímo, nebo nějakou činností ve fabrice. Díky tomu se pro Mikulášovice začal vžívat název „český Solingen“ podle německého města v Severním Porýní – Vestfálsku, které též proslulo výrobou nožů a které bylo za druhé světové války totálně vybombardováno.

Rösler a Maixner

Největšího rozkvětu zaznamenali mikulášovičtí před a po první světové válce, během druhé světové války pak zabrala továrnu Třetí říše a výroba směřovala k armádním účelům. Po válce zde vznikly dva národní podniky, Koh-i-noor a Sandrik, které byly r. 1955 sloučeny pod názvem MIKOV. Název je zkratkou z Mikulášovické kovovýroby. Takto vydržela tradice nožířů prosperovat až do současnosti. Dnes je podnik v soukromém vlastnictví, ale stále šíří dobré jméno nožířského řemesla. Nás ovšem bude zajímat období okolo první světové války, kdy se součástí nožířské firmy pana Röslera stala i firma Jana Maixnera. Dodnes se přesně neví, zda byl nožířem či pouze obchodníkem s nožířským zbožím, protože neexistují doklady, které by dokládaly pravdu. Jedna věc je ale jistá, Jan Maixner prodával břitvy a v jeho firemním logu byla ryba. Můžete namítnout, že pokud byly břitvy označeny vyraženým logem, dá se předpokládat, že šlo o logo výrobce. Bohužel to není nezvratitelný důkaz. Za první republiky bylo běžné při odběru většího množství zboží od nožířů ze Solingenu označit zboží logem na přání odběratele. Jan Maixner měl patrně velký obrat u některého ze solingenských nožířů a krabičky s jeho zbožím s rybičkou v logu měly označení pro distribuci z Mikulášovic a také z Kolozsváru. To je maďarský název rumunského města Kluž, které bylo do roku 1947 obsazeno Maďary, a dnes patří opět Rumunsku. Dá se tedy předpokládat, že zásoboval břitvami nejen holiče na našem území, ale též na území dnešního Maďarska a Rumunska. Nyní již tedy víme, jak se motiv ryby dostal k továrníku Ignazi Röslerovi, ale od symbolu k legendární kudličce je cesta zahalená tajemstvím. Jak jsem zjistil přímo v Mikově, přesné datum vyrobení první rybičky není známo a jen se může odhadovat na nějakých osmdesát až sto let. S největší pravděpodobností ji vytvořil na koleně po práci některý z dělníků. Zda to bylo jen tak pro radost nebo jako pocta Janu Maixnerovi, to se dnes už nedovíme, jisté však je, že střenky nestandardního tvaru se po nějaký čas vyráběly. Ve starých katalozích tak kromě rybičky můžeme objevit například autíčko nebo vepříka, ovšem ostatní motivy do dnešních dní nepřežily.

Kořeny

V současnosti prožívá nabroušená rybička vzkříšení. Ač se zdálo, že tento nožík, vyráběný z plechu a který kdysi stával pár korun, rychle rezavěl, rozpadal se a snad každý malý uličník ho měl v kapse, upadne v zapomnění, opak je pravdou. V současnosti klasická rybička dostala nový háv. Střenka již není z plechu, ale zinku, čepelka z nerezavějící oceli a nikdo, kdo po ní zatouží ať z nostalgie nebo jiného důvodu, nemusí investovat ani sto korun. Tedy pokud touží po klasice. Má-li však zájemce vyšší mety, dá se pořídit rybička stříbrná nebo pozlacená z mosazi. Opravdu zlatou rybičkou je ta z osmnáctikarátového zlata s českým granátem v oku, s čepelkou z damascenské oceli. Kdyby dnes Ignaz Rösler viděl, jak jeho první podnik prosperuje, jistě by zaplesal. Úmyslně píšu první podnik, někteří členové rodiny továrníka Röslera šli v jeho stopách. Potomci jeho potomků založili nožířskou firmu, která se zabývala výrobou zavíracích nožů, jaké dodnes Mikov produkuje. Zprvu sídlili ve Vídni, ale časem se část společnosti oddělila a přesídlila do Švýcarska. Bystří již jistě tuší, firma potomků zakladatele Mikovu dodnes funguje, a to pod světově proslulou značkou Victorinox. Ale nože z Mikulášovic jsou o 90 let starší.